CARNIVAL IN COAL + GOJIRA + ZUBROWSKA = GROTESQUE THROUGH INCOHERENCE. Touto jednoduchou rovnicí se dá asi nejlépe vyjádřit pocit, který z alba „One Thousand Blasting Words“ mám. Ano, stejně jako ostatní uvedená seskupení jsou i G.T.I. Francouzi, což však není jediným pojítkem mezi nimi a třemi zbývajícími kapelami. Tím druhým a mnohem podstatnějším poutem je tvorba kvalitní, propracované a poměrně originální muziky, která by mohla najít odezvu právě u fanoušků výše zmíněných performerů.

Sympatická pětice z Nantes svou muziku sama popisuje jako deathcore, s čímž by se dalo snadno souhlasit. Základem jsou tedy agresivní, odsekávané kytary, výbušná rytmika a vesměs řádně nasraný vokál, což by sám o sobě zřejmě ještě nebyl důvod k jásotu, avšak připočteme-li si k tomu všemu značný skladatelský um, milimetrovou přesnost (milovníci matematiky si také místy přijdou na své – některé momenty nesou zcela jasný odkaz MESHUGGAH, slyš např. „Scold“) a obrovskou dávku nadhledu se spoustou vkusných, stylově si značně odporujících vsuvek, dostáváme se již do zcela jiných dimenzí. Je to tak, muzikanti disponují patřičnou dávkou humoru (což potvrzuje i hostování Arno Strobla z CARNIVAL IN COAL ve skladbě „Sunlight“), takže pro ně není absolutně žádným problémem odskočit si na malý moment od toho všudypřítomného burácivého lomozu a v neočekávané chvíli vyloudit na tváři posluchačově úsměv zakomponováním hip-hopové nebo elektronické vsuvky, heavymetalového sóla či (a to mě skutečně hodně pobavilo) krátké countryové vložky spojené s něčím, co ponejvíc připomíná alternativní verzi znělky animovaného seriálu Happy Tree Friends.

Jenom na různých odlehčeních a vtípcích by se však pochopitelně stavět nedalo, což si naštěstí GROTESQUE THROUGH INCOHERENCE velice dobře uvědomují a nezneužívají toho nad míru. Jsou dostatečně brutální, technicky zdatní a skladatelsky nadprůměrní a i bez oněch místy poměrně vtipných pasáží umí zaútočit na posluchače neoddiskutovatelnou porcí kvalitní a variabilní muziky. Zkrátka, jsou sví… Oproti debutu více sázejí na střední tempa, na jeho častější změny, neustálé „zasekávačky“ a různorodější strukturu skladeb, ale nikterak tím naštěstí nerozmělňují svůj celkový projev. Pravda však je, že z komplexního pohledu se jedná o méně brutální počin než minule, což se koneckonců dá tvrdit i o soundu, kterým tato nahrávka disponuje.

Ve zvuku také spatřuji jedinou slabinu – je dosti zahuhlaný a zvláště bicí by určitě mohly být průraznější. Nebudu tentokrát psát nic o tom, že se jedná o maličkou vadu na kráse, poněvadž mě v tomto případě skutečně mrzí, že album nebylo oděno do zářivějšího zvukového kabátku…